Když byla v roce 2007 vydána básnická sbírka Violy Fischerové Předkonec, kde je v básnickém okazionalizmu názvu mocně soustředěno základní téma celé knihy, jako by se čtenář bál, že Fischerové Předkonec je koncem jejích veršů, případně že všechny další už budou pouze jeho rezonancí.

(...) Nová básnická kniha Violy Fischerové Písečné dítě v maximální možné míře rozkládá interiérovou tísnivost její předcházející sbírky Předkonec. Tu bylo možné chápat jako bilanční svědectví o samotě umírání: její typické úsporné obrazy uzavíraly jedincovu existenciální úzkost do geometricky konstruované sivosti prázdných pokojů a lyrický subjekt jejích básní podnikal zneklidňující obchůzku neutěšenou obrazárnou generačního uvadání. Nová kniha oproti tomu představuje křehkou méličnost erotického citu zrcadleného věčně rozvlněným mořem, křtícím bytost nově zrozenou z písku a hodnou milování, věčné dítě s duší zaplavenou vírou a touhou.

Krystalicky čisté, strohé verše, uspořádané do krátkých strof formálně navazují na předchozí Fischerové sbírky. Skutečná novost tak spočívá v anachronismu lásky přicházející v době, kdy už ji nikdo nečeká.

(...) Požár smyslů netrvá věčně Fischerová napsala knížku uchvacující odvahou vyslovit zvolené téma, i způsobem, jakým je vyslovila: osobitě obásněné, avšak bez patosu i moralit, bez uhýbavých pohledů. Při veškerém omámení pozdní, notabene homosexuální láskou a údivu nad nastalou situací je totiž z této sbírky veršů úhrnem patrná neotřesitelná životní i literární moudrost: že požár smyslů je sice nádhernou senzací -ale že nemůže trvat a netrvá věčně.