Přehledně, čtivě a nijak mentorsky totiž kniha nabízí řadu podnětů pro moderní herectví, stručně řečeno – shrnuje a formuluje hereckou techniku dneška. (…) má díky své jednoduchosti a přitom trefnosti šanci umístit se na začátek seznamu povinné četby každého začínajícího herce. Spolu s imaginární Irinou, která v Donnellanově knize „zápasí“ s nastudováním role Julie, projde vzrušující cestu, která mu později může pomoci vyhnout se různým úskalím při vlastní práci. Co je ale důležitější: měla by se stát povinnou četbou pedagogů na školách, které mladé herce připravují.

Tady je také patrný vliv Stanislavského, ale nepochybně i J. Grotowského nebo P. Brooka a dalších, neboť Donnellanova kniha je vlastně další verzí „vnitřní techniky“ založené na odbourávání nánosů, které v nás zůstávají z všedního života i z minulého hraní. Vnějším technikám a řemeslu, které žáky učí „jak to udělat“, se Donnellan nevěnuje. Snaží se herci poradit, jak unikat omylům a provádět eliminaci, aby zůstal odblokovaný, uvolněný skrze zaměření se k něčemu nebo někomu, co souhrnně a obecně nazývá cílem.

Jsem už delší dobu přesvědčen, že – jakkoliv to tak nevypadá – je i pro české divadlo klíčová a fundamentální otázka, jak v této době pozdní a „tekuté“ modernity divadlo hrát – tj. jak se s požadavky této doby vyrovnávat herecky. Donnellanova kniha, jež ani na okamžik neopouští poetiku divadelního jazyka tradiční činohry a jejího herectví, a přitom je vidí v souřadnicích této doby, je pro mne vynikajícím podnětem k tomu, abychom na tyto otázky hledali odpovědi. Teoretické i praktické.