(...)Autorčina druhá knížka Matné zrcadlo, vydaná Triádou, navazuje na prvotinu úvodní pěticí textů, kde jsou zápletky budovány z různých pověr a kouzel, obvykle v nejužším kontaktu se záhrobím. Nechybí tu ani morální poselství, které mívá v tradiční romské slovesnosti významné místo, ale kouzlo textů tkví především v poetické fantastice. V dalších pěti povídkách se Olahová zřejmě pokusila odpoutat od magické tradice. Zaměřila se na současný život Romů, temnou romantiku vystřídal šedý realismus, horor ustoupil anekdotě. (...) Závěrečné čtyři příběhy se opět odehrávají v neurčitém čase a prostoru hrůzy, avšak jaksi modernějším, jímž už tolik neprosvítají pradávné kolektivní bázně, ale spíš úzkostné tušení zla, které kdesi nenápadně bují právě teď. Skoro obsedantním tématem se Erice Olahové už na počátku tvorby stalo domácí násilí, zejména utrpení žen, každodenně bitých brutálními, frustrovanými, opilými, k nepříčetnosti zuřivými manžely. Takové násilí se jí stalo reálnou výchozí situací k řadě fantastických povídek z tradičního romského prostředí.

(...) Matné zrcadlo Eriky Olahové (1957) má tři vrstvy -a čtenář je díky kompozici knihy z nakladatelství Triáda i čisté tříbarevné typografii Markéty Jelenové přímo vidí. První vrstva krátkých próz zrcadlí soužití živých a mrtvých v magických obrazech. V těchto baladách nepokojných duší ještě zápasí dobro se zlem, existuje Bůh, trest i odpuštění. Příběhy třetí vrstvy naopak zračí absolutní temnotu a vládu duší nevykoupených, ztracených, násilných. Poslední Hrůzný zážitek končí výkřikem pronásledované ženy: "Bože... Tolik v tebe lidé věří, jsi vůbec, anebo už jsi na ně zapomněl?" Mezi mýty a zlé sny je vložena pětice vyprávění ze všedního života v první osobě. Titulní Matné zrcadlo ani není příběh, ale záznam mysli, která se dívá na vlastní tvář, cítí bolest při bití, třese se ve skrýši někde za popelnicemi. Tady se "nereflektuje" rozumováním o životě, tady se jen žije a prožívá. HODNOCENÍ LN *****