Jihočeské dominium

Chtělo by se napsat: základní příručka pro každého člověka, beznadějně zamilovaného do jižních Čech. Do jisté míry je to věta pravdivá, ale počkat - příručka? Kniha je nebezpečně těžká i rozměrná... Při dalším vydání by tedy bylo záhodno publikaci upravit tak, aby byla nejen krásná, ba majestátně vyhlížející, s textem natištěným na kvalitním papíře, ale i praktická, totiž taková, aby si s ní mohl člověk vyrazit ven bez toho, aby riskoval kýlu či namožení rukou a páteře. I to je důvod, proč je lepší si knihu zakoupit a mít ji kdykoliv k dispozici. Takto tedy publikace působí na první pohled a první potěžkání. Co je uvnitř? Když už jsme načali zápory, je třeba přidat i další výhrady. Především v knize scházejí rodokmeny rodů spravujících postupně (či současně - jakožto sousedé) prostor jižních Čech. Absence genealogických přehledů a tabulek mrzí především proto, že čtenář musí od prvních stránek čelit přívalu jmen a vyznat se ve všech těch Vocích, Jiřích, Petrech a Janech, je i pro poučeného laika dost velká práce (problém je to, zdá se, i pro autora samotného - na několika místech zaměňuje osoby a plete data, čímž čtenáře ještě více mate). A co mapky?!! Zamrzí též pominutí jiných šlechtických rodů, např. Švamberků, pánů z Hradce nebo Landštejnů, kteří mají zcela logicky nárok být zařazeni vedle Vítkovců, Rožmberků, pánů z Krumlova, Eggenbergů, Schwarzenbergů a Buquoyů, jakožto spolutvůrců rázu a charakteru jižních Čech. Výhrada, že se o těchto rodech v publikaci hovoří, nemůže uspět - měly být pro ně vyhrazeny samostatné kapitoly, zasloužily by si je. Unavné jsou i dost kožené popisy knihoven, sálů, kabinetů apod.. Obrázek popisované pamětihodnosti se často nachází až na další straně, mnohdy také obrázky či ilustrace, které autor detailně popisuje, čtenář nenalezne vůbec. Na druhé straně si však obrazový doprovod zaslouží i pochvalu. V knize nalezneme množství zajímavých fotografií a obrázků, které v předchozích publikacích podobného rázu scházely. Škoda také, že autor geograficky i jinak příliš nevymezil pojem 'jihočeské dominium'. Zde však končí kritika a začíná pochvala. Na prvním místě je třeba vyjádřit dík tvůrcům náročné publikace za jejich výdrž i snahu. Autor Pavel Juřík vykonal záslužnou práci - proběhal archivy i veškeré popisované památky (fotografie v knize jsou v drtivě většině dílem jeho a jeho paní), mluvil i s těmi, kdo mají k tématu publikace co říci. Juřík napsal knihu čtivou, od které se (až na zmíněné výjimky) čtenář odlučuje dobrovolně jen velmi těžko. V knize nechybí historie, architektura, vlastivědné zajímavosti, peprné (nikoli však senzacechtivé a laciné) detaily, ani současné postřehy. Sympatická je i autorova poznámka, v níž uvádí, že kniha byla vytvořena pro široký okruh zájemců a nevytvořil ji historik. Nečiní si tedy nárok na prolamování všelijakých odborných tabu a na nafoukané formulace 'odborníků'. Autorů, kteří si hrají na někoho, kým nejsou, je u nás až až. Kniha potěší zvláště zájemce o dějiny rodu Schwarzenbergů - jejich vypsání ostatně tvoří přes 60 % celého díla. Závěr? Navzdory některým uvedeným negativům knihy, jde o chvalitebný pokus o zmapování oblasti jižních Čech a zcela jistě i o dobrou pozvánku na toulky po tamních hradech, zámcích, parcích a lesích.