Hledání běžeckého těla

Prozaickou prvotinu Hledání běžeckého těla od Jakuba Češky, který proslul jakožto autor kunderovské studie Království motivů (Togga, Praha 2005), lze stěží subsumovat pod běžné literární kategorie. Těžko ji můžeme nazvat románem, protože postrádá jak děj/příběh, tak vypravěče. Autor nepíše o nějakém tématu, nýbrž autor sám je tématem. To ovšem vůbec neznamená, že by se jednalo o narcisistickou formu intelektuálního průjmu postrádající příčetnost a soudnost. Autor nepíše o sobě, proto neobstojí ani kategorie ‚autobiografický román‘. Autor píše sebe, a přitom vůči sobě stojí v humorné distanci, jak dokládají na první pohled cizorodé poznámky pod čarou, které se přeci do klasického románu nehodí. Mají funkci regulativní a přispívají k autenticitě a příčetnosti díla a jeho osnovy, která je jen těžko osnovou dějovou, jako spíše chronologickou, protože dílo sestává ze souboru časově po sobě řazených e-mailů různým adresátům. Ani se nehodí označení ‚román v e-mailech‘, tak jako doposud býval běžný ‚román v dopisech‘. To spíše by bylo možné hovořit o latentní či implicitní básni v próze, protože autorova dikce, větná stavba, řazení obrazů a hra s jazykem silně evokuje pocit básnický. Volbou formy e-mailu byl autor nucen – vzhledem k nároku na autentičnost výrazu a samotného díla – zvolit způsob jazyka, který se s invazí elektronického komunikačního média virulentně rozšířil a pomalu se stává normou. Tuto formu použil též Pavel Herot ve své knize Kus mne v čítance (in: Psí víno 44, Praha 2008), ba jsme se již dočkali i ‚románu‘ v sms-zprávách (Zdeněk Kotrlý, Bludice – román v sms, Praha: Mladá fronta 2005). Češka si však definuje žánr a určuje jeho formální zásady. Próza v e-mailech se nesmí odehrávat v kašírované spisovné mluvě, a proto nejsou namístě nářky nad úrovní výrazu a jazyka, kterou je dílo sepsáno. Protože kdyby bylo sepsána obecnou, nota bene spisovnou češtinou, byla by kniha k smíchu. Autor jazyk ohýbá do překvapivě neotřelých a obdivuhodných obrazů, jež se v každém e-mailu skládají v mozaiku či spíše spřádají v předivo hlavního tématu, které je nejprve nepatrné, nezjevné, netematické, leč prolínající se jakožto basso continuo celým dílem. Tělo jakožto fenomén je prolnutím temporální a lokační dimenze lidské existence spolu s aspektem silovým/dynamickým. Tělo jakožto původní prostá jednota času, prostoru a síly je tím, co téměř básnický jazyk Češkovy prózy skládá dohromady. Dílo jazykem rekonstruuje konkrétní existenciální souvislost lidství a světa, které vždy konkrétně zakoušíme a prožíváme právě jakožto tělesnost těla. Češkova kniha je potud fenomenologií těla. Grafické ztvárnění formátu a obálky z rukou Františka Štorma ctící zásadu, že v jednoduchosti je genialita, a skvostná sazba Dušana Neumahra činí z Češkovy knihy pozoruhodný artefakt, aniž by se jednalo o samoúčelně snobskou bibliofilii. Nakladatelství Togga ukázalo, že dokáže zvládnout nejen luxusní reprezentační svazky, které vydává pro Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v rámci její edice Opera Facultatis philosophicae, nýbrž že jakožto pendant dokáže vyhotovit nevtíravě vkusné dílo, které je potud dílem uměleckým. V době intelektuálního a literárního smogu to je záblesk naděje čehosi řemeslně poctivého, ryzího a dobrého.

Ryzí inspirace. Autor jde poctivě dál, až dokud nenarazí na místo, kde je tentokrát kost. Ale - než se to dá někomu pod stromeček, je třeba kus přečíst...