(...) Zkušenost války je tak nahlížena nejen z perspektivy bojujících armád, ale i v rámci dopadů na život v zázemí, z hlediska účinků na společenské transformace či optikou "druhého života" ve formě uchování jejího místa v kolektivní paměti národa. Takový přístup byl však zatím v českém dějepisectví ojedinělou Popelkou v koutě. Kniha Ivana Šedivého (* 1959) a Marie Koldinské (* 1971) je tedy v tomto směru skutečně průkopnickou prací, snažící se zaplnit jednu z významných mezer ve stavu výzkumu vojenské historie. Monografie obsáhle analyzuje mimo jiné konstituování a typologii armád v minulosti, problémy legitimizace války či způsoby jejího propagandistického vedení. Probírají se zde rovněž různé roviny postojů k válce a míru, včetně českého pacifismu, jenž byl podle autorů často motivován otázkami po smyslu národní a státní existence.

(...) Chronologický záběr práce je impozantní: od počátku českých dějin až do současnosti; nadto se autoři ambiciózně zaměřili na plejádu aspektů vojenské problematiky. Zamýšlejí se třeba nad úlohou válek v naší historii, zkoumají (moderně řečeno) proměny české válečné doktríny, zabývají se postavením vojska ve společnosti i pohledem na povolání vojáka včetně otázky antimilitarismu a pacifismu atd. Museli se kriticky vyrovnat s řadou přežívajících mýtů a stereotypů, v prvé řadě s "černým obrazem" Rakouska. V téhle knize se konečně můžeme setkat s pozitivním hodnocením tereziánské vojenské akademie a jejím přínosem pro české národní hnutí (vždyť katedra českého jazyka zde fungovala mnohem dříve než v Praze), stejně jako se spravedlnosti dočkaly české regimenty, které pod císařskými prapory vytrvaly až do hořkého konce.

(...) Marie Koldinská, Ivan Šedivý Tento soubor "sociohistorických črt", jak zní podtitulové vymezení publikace, je v tuzemské literatuře ojedinělým pokusem pohlédnout na některé vojenskohistorické aspekty české společnosti a jejích dějin. Črty jsou rozděleny do pěti oddílů - Prostor a čas, Ideje, Armády, Společnost, Obrazy a slova - a chronologie je relativně dodržována právě a jen v rámci oněch oddílů, z nichž každý z určitého úhlu analyzuje české vojenství posledního půltisíciletí (např. jak se měnilo postavení důstojníků ve společnosti nebo jak si Češi formulovali své nepřátele).

(...) Představy o "holubičí povaze" českého národa a jeho negativním vztahu k válkám, válčení a armádě, stejně jako o "švejkovství" českých odvedenců patří k tradičně udržovaným rysům české národní sebestylizace minulých století. Autoři systematicky sledují vztah k válce a armádě z hlediska celé společnosti, národa i jednotlivce. Vycházejí ze širokého okruhu vzájemně se doplňujících pramenů včetně obrazových materiálů, které tvoří nedílnou součást jejich knihy.