(...) Důraz je kladen nikoliv na popisy či akci, ale na stavy a emoce, na atmosféru neopakovatelných chvil, často ve spojení s hudbou nebo aktem vyprávění příběhu. Ten přitom není jen přenosem informací, ale zároveň ovládá a formuje svého vypravěče i posluchače. Odklon od ryze podbízivého, pro dnešní fantastiku tolik typického stylu, založeného na hromadění dějových linií, fantastických atrakcích a soubojích, se Rothfussovi rozhodně vyplatil a Jméno větru má, stejně jako chystaná pokračování, úspěšně nakročeno k tomu stát se klasikou.