Divocí detektivové

Román Chilana Roberta Bolaña Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) vyvolal senzaci a napsáno o něm bylo tolik, že už je těžké přijít s něčím novým.

(...) Asi i proto vyvolal román Chilana Roberta Bolana Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) senzaci, kritici ho označili za průlomové dílo a setkal se s nadšeným přijetím i u čtenářů. (...) Nejsou ovšem detektivkou v tom smyslu, co od tohoto žánru čtenář očekává. Pátrání po mytické básnířce Cesáree Tinajerové je jen jednou z několika vrstev románu nabitého literárními odkazy, dekadentní erotikou, šílenstvím, drsným humorem a ironií.(...) Divocí detektivové jsou napsáni srozumitelně, střídání vypravěčské perspektivy ani obrovské množství literárních a historických odkazů na tom nic nemění. Kniha připomíná stavebnici, z níž si může každý vybrat kostky podle vlastního uvážení. Jenom se občas stane, že dílek přebývá nebo chybí, což je pochopitelně autorovým záměrem.

(...) Posledním z důležitých prvků každé detektivky je tajemství. Čtenář má privilegium dostat se nejblíž k jeho rozluštění, je tím, komu je dopřáno sledovat dynamickou první a třetí část a navíc nahlédnout do křišťálové koule paměti druhých. Zároveň ale s množstvím indicií roste i počet otázek k životům samotných protagonistů i svědků. Rozkrytí jedné záhady nemůže vysvětlit vše ani nás nezbaví melancholie, jež se nás nad příběhem celé dané básnické generace zmocňuje. Osudy hrdinů se rozplývají v poušti času - koneckonců stejně jako osudy čtenářů. Fakt, že " je smutné, že umřeme a že zestárneme a že se od nás dobré věci vzdalují cvalem", Roberto Bolańo nikterak neskrývá. Avšak neskrývá ani veselí, komiku či absurdní nesmyslnost, jež jsou součástí jak daného příběhu, tak příběhů nás všech. A nejneproniknutelnějším tajemstvím tak v závěru zůstává, jak umět hořce vylíčit svět s tak rozvernou hravostí.

(...) Divocí detektivové jsou nepřehlédnutelní nejen svým objemem, který čítá více než 600 stran napěchovaných bezpočtem příběhů o lásce, o sexu, o vraždě. Je to román, kde se čtenáři před očima jako v deliriu míhá prostředí univerzity, kaváren, blázince, mexické pouště i evropských velkoměst. (...) Absurditu a ambivalenci grotesky podtrhuje i propojení násilí s výsostným uměním - poezií, neboť básníci se tu pohybují v kontaktu s podsvětím, na hraně zákona nebo uprostřed válečné vřavy. Svůj styl vypravěč vybrušuje jakoby za pochodu, stále hledá vhodná slova, koriguje, což umocňuje dynamiku vyprávění a je zároveň jedním z jeho komických prvků. Závěrem: Divocí detektivové jsou knihou vskutku strhující a patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze španělsky psané literatury u nás přeloženo.