(...) Druhá skupina jde opačným směrem a usiluje o co nejhlubší ponor do lidské duše, o lyrické - a často i cudné - zachycení našich životů. Archandělé neumírají patří jistě spíše k druhému typu psaní. Hlavní postavy knihy se všechno bolestně dotýká, každý pohyb, každá věta jí utkvívá v mysli a dlouho se tam trýznivě převaluje. Což není nic záviděníhodného, ale zase alespoň ještě něco prožívá - než ji život naučí, tedy než otupí? HODNOCENÍ LN *****

(...) Přesto text stojí za přečtení, protože ve světě starých domů, věcí a lidí plyne čas jinak a dává znovu zakusit " ten pocit, že máš celý život k dispozici v malých, dobře odměřených dávkách, jež někdy můžeš odmítnout už jen z pouhé lenosti, nebo je můžeš vtáhnout do plic až na doraz, jako cigaretu, kterou sis zapálil po letech abstinence a která tě okamžitě omámí. Zůstane po nich příjemná chuť vzpomínky a dusivá pachuť reality." Stejně jako po tomto románu.