(...) Třebaže spisovatelka zvolila jako téma své prózy nedostatek citu ve vztahu mezi rodiči a dětmi, tedy námět veskrze emotivní a - zpracovat jej jiný autor - možná až patetický, zachytila jej s pozoruhodnou stylistickou střízlivostí, se smyslem pro chladné, ale o to promyšlenější konstruování příběhu, do nějž zasadila funkční metaforu: přeměnu jména postavy v souladu s jejím vnitřním psychickým přerodem. Julia Francková sevřela svůj tragický příběh dvěma světovými válkami, nenaplněnou láskou, nevyslyšenou nadějí, ale především osamělostí, které provází v jistých obměnách všechny její postavy. Polednice se tedy více než čím jiným stává krutou kronikou rodinné opuštěnosti, ve které není nikdo úplně špatný, a už vůbec nikdo úplně dobrý, což je v podstatě nejreálnější obraz skutečného života.

(...) Román Polednice výrazně přesahuje běžnou literární produkci silným námětem a autorčiným citem pro minimum psychologizace: Francková nikde neobhajuje Helenino rozhodnutí, žádná psychoanalýza ani vyvozování jednoho činu z druhého pro ni není důvodem. Mistrně se tak vyhnula pokušení laciného psychologizování.

(...) Neobyčejný, mimořádně působivý román Julie Franckové byl oceněn německou Knižní cenou za rok 2007 a okamžitě se stal v zemi původu bestsellerem, který se vyšplhal na vrchol literárních žebříčků prestižních časopisů Focus a Spiegel. Kniha byla krátce po vydání několikrát dotiskována a prodejnost v Německu dosáhla přes 400 000 kopií. Práva se doposud prodala do neuvěřitelných dvaceti osmi jazyků světových jazyků a literární svět o ni jeví nebývalý zájem.(...)