Slovinská literatura v českých překladech nepatří mezi nejhojněji zastoupené, přesto ji lze označit za stálici překladové beletrie, neboť se každý rok objeví několik nových titulů, které z hlediska stylu či tématu, popřípadě obojího, stojí za pozornost.

Povídky slovinské spisovatelky Mojci Kumerdej jsou víc než čtivé. Jsou velmi čtivé. Napětí, erotika, (místy) vtip. A to dokonce nechtěný. Téma deformovaných a patologických lidských vztahů, na které je možné převést všech jedenáct povídek, je staré jako literatura sama. Starý je i mechanismus, který autorka využívá v zápletkách: hrdina se nechává polapit do pasti vztahů, trpí, volí krajní řešení a umírá. Následuje katarze. Všichni totiž dobře víme, o čem je řeč, ačkoli málokdo z nás se o tom odvažuje mluvit.

(...) Povídky spojuje autorčina snaha poodhalit úskalí partnerských vztahů, nejčastěji žárlivosti, paranoidních představ o chování partnera, či neschopnosti se od milované bytosti včas odpoutat a jít v životě vlastní cestou. Kumerdejová se tyto v podstatě běžné jevy snaží pojmout originálně, jako obsese ústící v absurdní či tragikomické závěry. (...) Spisovatelka nastiňuje, že i muži mohou ve skutečnosti spíše než po přelétavých koketách toužit po klidném vztahu založeném na důvěře a pevném rodinném zázemí. Bylo by mylné přisuzovat autorce konzervativní představy o staromilské podobě partnerského vztahu, čemuž ostatně ani nenapovídají její otevřené popisy sexuálních problémů postav. Zjevná je spíše její potřeba zdůraznit nutnost upřímné komunikace mezi partnery, bez níž může docházet k napětí ve vztahu či k jeho vyhasnutí. Tímto poselstvím ani svými zápletkami není Kumerdejová jistě původní, zaslouží si však pozornost minimálně pro schopnost objektivně reflektovat myšlení, city a chování mužů a žen.