(...) Sarajevské Marlboro přináší pohled na obléhání města očima jeho obyvatele a přímého účastníka zmiňovaných událostí. Právě tato nenahraditelná autorova zkušenost spolu se skutečností, že sbírka vznikla a byla vydána bez časového odstupu ještě v době trvání války v Bosně, patrně stojí za výraznou subjektivitou vidění situace. Jergović se nicméně netají tím, že jeho vztah k Sarajevu je osobní, takže je možné sbírku vnímat jako bezprostřední pokus o vyrovnání se s několikaletým systematickým vražděním rodného města a jeho obyvatel. Neznamená to však, že se Jergović uchyluje k sebelítosti a patosu. V boji proti zoufalství své hrdiny naopak vyzbrojuje notnou dávkou ironie. Již tento prozaický debut napovídá, že zaměření na lokální tematiku v Jergovićově díle v žádném případě neklade hranice jeho příslušnosti k současné evropské literární elitě.

(...) Může se nám zdát, že tyto povídky jsou napsány s lehkostí, a může to být i pravda. Může se nám zdát, že tuto nevelkou sbírku devětadvaceti krátkých povídek lze s lehkostí i přečíst, ale to pravda být nemusí. Pokaždé, když jsem knihu Sarajevské Marlboro četl, jsem se po nějaké době požitku z četby začal cítit jako omámený a zmocňoval se mě jakýsi těžko popsatelný smutek, snad tentýž "derivát smutku", který se zmocňoval Jergoviče, když si vzpomněl na svůj kaktus. Jednoduchost jeho slohu by nás neměla mýlit, neboť nejjednodušší sloh není automaticky "nejlehčí" - jak kdysi prohlásil Ivo Andrič. Dosáhnout nejjednoduššího slohu je nejtěžší. I výše uvedené zhodnocení - nevelká sbírka - by mohl zanechat klamný dojem, že nejde o seriózní literaturu. Avšak právě v tom nejspíš tkví její působivost - ve spojení závažnosti tématu a temna, v němž povídky vznikaly, s jednoduchostí stylu a lehkostí vyprávění.

Patrně nejlepší kniha - sbírka povídek - bosenskohercegovského spisovatele M. Jergoviće. Povídky se odehrávají na pozadí občanské války v Bosně a Hercegovině, přímo v Sarajevu.