Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire Petra Borkovce je soubor drobných próz a několika básní, jenž byl napsán na stipendijních pobytech v destinacích vetknutých do titulu knihy. Ve francouzském přístavu strávil básník nad překlady poezie Vladislava Chodaseviče letní měsíce roku 2003, v Berlíně pobýval v rozpětí let 2004 až 2006. Oběma částem je společná perspektiva vypravěče, úspornost a přesnost výrazu, v níž čtenář alespoň trochu seznámený s Borkovcovou poezií autora bezpečně poznává. (...) Borkovcův styl je, jak již bylo zmíněno, úsporný, nikoliv však strohý. K metafoře sahá, aby obraz zpřesnil, a nikoliv nabídl jeho další možnou podobu. Přesto i jeho hrdina je někdy nucen kapitulovat, tak jako v berlínském Akváriu při setkání s mořskými koníky: " Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko."

(...) O knize zápisků se můžeme dočíst, že jde o Borkovcův prozaický debut. Ale kdepak. Zátiší, črty a dokonce i čistokrevné básně přece próza nejsou. Poctivý krasoduch si dál vane, kudy chce, bez ambice sesmolit příběh se začátkem a koncem. Zápisky z Francie jsou nejvíc pracovními přípravami a laboratorním překladatelovým deníkem. Hledáním slov na mořském břehu, manévrováním na vratkém člunu mezi dvěma lehce rozdílnými možnostmi vyjádření. Učením se rytmu, oscilujícímu mezi údery útesu a ležérností pláže. (...) Vlastně takový poetický trénink, rozproudění obraznosti, rozcvička, jóga básnické ohebnosti.

Jako by si Petr Borkovec ve své nové knize (knize krátkých próz, prozaických a básnických sentencí a básní) vymezil jiný půdorys. Ptáme se, je to ten stejný Petr Borkovec, jak jej známe z předchozích knih? Je, jen nabízí jinou, novou polohu, rozkrývá jinak svou ustálenou poetiku právě na půdorysu jiného, přijatého města (měst), kde pobýval delší časový úsek.

Někteří spisovatelé se netají tím, že během stipendijních pobytů nemohou napsat ani řádku, neboť jsou duchem pořád ve své rodné zemi a spojeni s jejím instrumentářem (například Vladimir Sorokin a ruské běrjózky). To však není Borkovcův případ.

(...) Typické pro tyto dvou- třístránkové opusy je vynechávání sloves, záměrná substituce abstrakt konkréty (například při popisu místa), zatajení osoby vypravěče (a není podstatné, zdali jde o samotného autora nebo o smyšlenou postavu) či užívání pasivní formy, tedy odsunutí hybatele do pozadí. (...) Není důvod, proč mu onen pocit "autorské bezmoci" nevěřit. Ale příjemně udivuje, jak se s ním dokáže vypořádat - se značnou literární bravurou, s bezprostředností a s jakousi v Česku netuctovou nonšalancí. Ten dar by mu jistě skrytě záviděli i výše jmenovaní klasici ruské literatury 20. století.