Cesty na Sibiř 1,2

(...) Dvojsvazkový román Martina Ryšavého Cesty na Sibiř, nominovaný nyní na ocenění Magnesia Litera, byl zjevením loňského roku - svým tématem, hloubkou a šíří záběru, narativní rozmáchlostí a také brilantním zvládnutím spisovatelského řemesla. Zejména když čteme Ryšavého dialogy, jasně cítíme, že máme co do činění s opravdovým romanopiscem. Jako by existovalo něco, co nutí čtenáře Ryšavého knihu otevírat znovu. Především je to zvláštní, těžko definovaný prostor rozlehlosti. Geografická rozprostraněnost, jež charakterizuje Cesty na Sibiř, je pro Středoevropana prostě něco jiného. A jiné je i pojetí času. Teprve když si čtenář - pokud geografii Sibiře nezná tak dobře jako autor - vezme k ruce mapu, uvědomí si, že se pohybuje v úplně jiných dimenzích.

(...) Leitmotivem Cest na Sibiř jsou obavy nejrůznějšího charakteru, především ale obavy z toho, že se člověku nepodaří naplnit vlastní život. Vypravěč si zprvu zvolí nikam nepatřit, nebýt viděn a doufá, že mu vlastní duše poskytne bezpečný úkryt před mizérií reálných vztahů. (...) Cesty na Sibiř jako by nikdy neměly skončit, pohledy na minulost, přítomnost i budoucnost se mísí stejně jako perspektivy a příběhy těch, kdo jsou přítomni, a vypravěči se v závěru z tohoto dění nechce odejít. A tak vypravuje - chytře, vtipně, originálním jazykem a zároveň s naprostou upřímností bez snahy šokovat či se litovat. Obrazy a pocity, jež evokuje, jsou tak intenzivní, že nelze k jeho osudu zůstat chladným. Nemůžeme hrdinu opustit, neboť jako bychom na vlastní kůži cítili, co on - mráz, vedro, úzkost, radost, touhu, bolest i naději.

(...) Sympatické je mimo jiné, že autor téměř vůbec nesklouzává k srovnávání "typického Sibiřana" a "typického Evropana", nepaušalizuje, nevyhledává exotiku a nakonec ani ezoterično. Největším dobrodružstvím ale nakonec budou příběhy, vyprávění, jimiž si lze krátit cestu, získat domorodce i životní lásku. Jak nenudně zapisovat nudu - to byl Ryšavého cíl. Přiškrtit ďábla prostřednictvím strhujícího toku příběhů se autorovi daří i při tak rozsáhlém díle, jakým Cesty na Sibiř jsou. Nad základním pomalým rytmem vyprávění se klenou vyprávěnky, jež mohou být během nehybných dní jedinou místní aktivitou a kterými se také odhaluje a krotí typická civilizovaná netrpělivost

(...) Cesty na Sibiř jsou knihou na první pohled sympatickou svými ambicemi a záběrem. Nemají-li však sympatie po přečtení několika stránek či kapitol vyprchat, musí autor splnit několik podmínek. Především musí mít co říct - a taky to musí umět říct. Jakkoli banálně to zní, není to zdaleka samozřejmé ani běžné. Naštěstí Ryšavý oba tyto předpoklady splňuje dokonale: má co říct jak o Sibiři (tu zná asi skutečně výborně a její obraz podává přesvědčivě), tak o vývoji a zrání vypravěče, o jeho touhách a pochybnostech.

Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.

(...) Současná Sibiř, jakkoli skvěle zachycená, ovšem není to hlavní, co dává románu sílu a co z něj dělá výjimečnou knihu. Na Ryšavého díle lze vyzdvihnout jazyk, způsob vyjadřování, schopnost psát. Měla by to být samozřejmost, ale přitom je to nezvyklá radost: přečíst si českou knihu, jejíž autor dokáže jazyk suverénně ovládat, podřídit si ho, dát mu rytmus, knihu, kde věty hladce předávají nebanální sdělení a kde dialogy neskřípou. Ryšavého jazyk je inteligentní a uměřený, není to ani Topolův pubertální slang, ani těžkopádné rozhovory, které vedou postavy Hajíčkova Selského baroka - máme-li srovnávat s tím lepším v soudobé domácí próze. Čím dál se člověk v knize dostává, tím je mu zřejmější, že Dálný východ je tu vlastně jen "shodou okolností": kdyby se byl autor sebral a odcestoval na jiné místo, vznikla by - vzhledem k jeho nadání, pozorovacímu talentu, střízlivosti i schopnosti (sebe)refl exe - patrně stejně dobrá literatura.

(...) Jedinečností textu, v němž se stovky stran postřehů o sibiřské společnosti snoubí s osudy desítek postav, detailními popisy severské krajiny, příběhem hlavního hrdiny a jeho introspekcí, je jeho zmiňovaná "normálnost". (...) Je to ucelenost tvaru, kdy se při čtení zpětně osvětluje již přečtené, konec ozřejmuje začátek a druhý díl ten první, co ze zdánlivého deníku Cesty na Sibiř činí román o osudech lidí, prostoru a doby s červenou nití milostného příběhu. Ten zůstává i přes rozsah knihy, která bezbřehost sibiřského časoprostoru evokuje nejen značným počtem stránek, ale také grafickou nečlenitostí textu, drásavě otevřený. To vše je způsob, jak vyslovit nevyslovené. Fascinaci životem, který jakoby teprve několik tisíc kilometrů od domova, mezi cizími lidmi, uprostřed pustiny a mrazivého chladu měl se ochotněji k tomu, poodhalit něco ze svých tajemství.

(...) Dvoudílný bildungsroman zvící šesti stovek stran? A ještě o Sibiři? Nenechme se mýlit, kniha strhne od prvních stránek. (...) V kontextu současné české prózy se Ryšavému podařilo něco jedinečného, totiž spojit několik žánrů ve skvostně propracovanou kompozici. Knihu lze číst jako román o hledání sebe sama, ale taky jako milostný příběh nebo dokonce jako dokument o životě na ruském východě. Přitom vše do sebe dokonale, nenásilně zapadá a tvoří organicky působící celek. Cesty na Sibiř aspirují na literární událost roku.

(...) Chrámové sbory, severní šamani, ledová řeka Lena, tajga, kam se musí vždycky s puškou, za ní širé pláně, pastevci. To všechno se objevuje ve dvoudílném románovém cestopise.