(...) McCloud není vědec, jeho přístup je především intuitivní (a právě v tom cenný!) a všechny "prohřešky" vykupuje důslednou snahou invenčně a přístupně postihnout, co vlastně komiks je. Načrtává jeho historický vývoj, ale především se snaží přijít na to, jak funguje "alchymie", která ze statických obrázků s písmenky na papíře vytváří vyprávění. Díky tomuto intuitivnímu důslednému zápalu je nejen přístupný, ale i přínosný jak pro ty, kdo chtějí o komiksu přemýšlet (teoretikové), tak pro ty, kdo ho chtějí tvořit (praktikové) - rozumět mu musejí obě strany. Navíc McCloud umí být vtipný, zlehčit náročnější pasáž, utahovat si i sám ze sebe - a přestože některé vtípky mohou působit prvoplánově, jsou většinou na těch správných místech a jistě přispěly k popularitě knihy.

(...) McCloud zkoumá funkčnost formy komiksu jakožto komplexního média, definuje jeho specifika, analyzuje základní stavební elementy a probírá i to, jak jazyk komiksu zpracovávají jeho čtenáři. Zvláštní důraz klade na fakt, že si čtenáři musejí sami ve svém vědomí dotvořit všechno, co se děje mezi panely (políčky, okénky, vinětami). Za jedno z nejvýznamnějších specifik komiksu považuje McCloud spojení slov s obrazem. (...) Za emancipaci komiksu jakožto formy vyjádření rovnocenné s ostatními médii bojuje McCloud mj. prostřednictvím poukazu na průkopnické grafické romány pro dospělé, které vznikly v posledních desetiletích.