(...) Od první chvíle působí poezie Jakuba Řeháka (nar. 1978) z knihy Světla mezi prkny jako poezie básníka, jenž je veden smysly a vnitřními vizemi, nikoli básnickou zručností či vnějškovou manýrou. Autora, jenž se skrz poezii chce dobrat hlubšího poznání, přičemž nemíní své básnické nálezy dotvrzovat ještě i ladností formálních prostocviků. Nepřitahuje ho ani tak vypilovaná zobecňující sentence, jako spíš obrazně přetavený psychofyzický prožitek, jímž se mu daří hlubinné básnické poznání živě evokovat.

Několik výrazných témat a rysů této sbírky: podobnost rozkoše, kterou přinášejí ženy a knihy; vzájemný vztah mezi pozorováním a popisem; plynutí času zachycené v jednotlivých básních; jistá spřízněnost se surrealismem.