Tisíce planoucích sluncí

(...) Román Khaleda Hosseiniho je přitažlivý. Na rozdíl od autorovy prvotiny Lovec draků se příběh odehrává celý v Afghánistánu a zachycuje značnou část dějin země - od šedesátých let minulého století po současnost. V Afghánistánu se během těchto let událo mnoho, a tak má autor pro život dvou hlavních postav proměnlivé pozadí. (...) Autorovy vypravěčské dovednosti jsou vůbec obdivuhodné a jsou bezesporu třetím důvodem přitažlivosti knihy. Místy naturalistické, místy poetické vyprávění činí knihu čtivou, ba napínavou. Afghánistán se svou historií v knize ožívá téměř jako jedna z postav.

(...) Je zřejmé, že osudy mnoha žen, které utekly z Íránu, Jordánska, Iráku a dalších zemí, kde se nehodlaly vzdát vlastní důstojnosti a práva na samostatný život, poutají už po desetiletí čtenářský zájem. A Hosseini svým osobitým vkladem úročí zasetou literární setbu svých předchůdců.

(...) Pokud by se příběh dvou žen, Marjam a Lajly, neodehrával v Afghánistánu a pokud by nebyl napsán tak, jak je napsán, byl by jen těžko uvěřitelný. Asi by se zdál přehnaně krutý a vykonstruovaný. Ale není tomu tak. I když Hosseini tvrdí, že jde o osudy zcela smyšlené, určitě se někde v té nešťastné zemi musely stát, a stávají se dodnes. Tisíce planoucích sluncí je vyznáním spisovatelovy hořkosti nad "genderovým apartheidem", který ve vystoupení na knižním veletrhu v New Yorku v roce 2007 označil za "jednu z největších nespravedlností moderního světa". Na rozdíl od Lovce draků není Hosseiniho druhá kniha na první pohled autobiografická. A přesto, že se v ní vyskytuje řada dat a historických faktů, není ani "učebnicí" afghánské kultury, ani encyklopedií. Hosseini správně předpokládá, že Američan či Evropan neví o kontextu afghánských dějin nic. A tak mu řadu dat "natluče" do hlavy, aniž by dotyčný byl rušen při čtení vzrušujícího dobrodružného příběhu.