(...) Shrnutí historie písničkářského sdružení Šafrán (existovalo v letech 1972 až 1977) do jednoho objemného knižního svazku je důležitý počin. Nejen kvůli zmapování činnosti Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty či Vlasty Třešňáka v nepřehledných "normalizačních" časech. Ale také kvůli oživení paměti v dnešní době, kdy se jménem populistické rádoby sociální politiky zapomíná na běžné praktiky tzv. socialistických společenských zřízení. (...) Aktuální rozměr dodávají knize Houdovy Rozhovory po třiceti letech, vedené se všemi členy Šafránu včetně epizodních (Michnová, Burian a Dědeček) a s manažerem Jiřím Pallasem. Paměť je médium klamavé a čas stírá detaily. Pravda má být jen jedna, dosti se však liší podle úhlu pohledu. O lecčems vypovídá, jak různě vnímají minulost Šafránu jednotliví protagonisté. Někdo zahořkle, jiný odtažitě, další málem romanticky.

(...) V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší? (...) Houdova kniha moc dobře zpřítomňuje tehdejší způsob psaní a myšlení - včetně polemik a obhajob, nad nimiž bychom dnes mávli rukou.

(...) Předností knihy Šafrán je (kromě velmi povedené grafické a obrazové podoby) poctivost sběru materiálu s hnutím písničkářů souvisejícího. Přemysl Houda celkem přesně popisuje kulturněpolitickou situaci v Československu sedmdesátých let dvacátého století. Pro dnešního čtenáře je leckterý údaj dnes už těžko uvěřitelný a okolnosti, za jakých se smělo veřejně vystupovat, se budou leckomu zdát až směšné. Přesto, či právě proto je nadmíru užitečné tato fakta zaznamenat a zasadit do souvislostí.