Hruškadóttir

Debut Jany Šrámkové s tajuplným názvem Hruškadóttir je zvláštní, nesnadno uchopitelné čtení. Vedle téměř banálních a často s jistou ironií podaných motivů de facto lehké novelky, deníčku mladé dívky, se objevuje vrstva vážnější, nesená tragickým motivem smrti nejbližší přítelkyně. Ten jako prudké světlo ukazuje těžkou a v podstatě neřešitelnou spletitost lidských vztahů a vratkou lidskou pozici ve světě, již ztráta blízkého člověka může osudově poničit. Tento tematický komplex se v textu ukazuje jen pozvolna, zezačátku jen náznakově, a po-stupně zplastičťuje, prohlubuje a problematizuje rovinu „lehkého“ čtení tak dlouho, až ji zcela prostoupí. Jedinečnou kvalitou knihy je, že text sám tuto ambivalenci překonává a zhodnocu-je. Síla knihy je v podání, v rafinované práci s postavami, ději a s časem, v podání motivů. Kniha je složitá tkáň retrospektivních a perspektivních náznaků, citátů a motivů; jednotlivé události se vynořují ve významovém nasvícení předcházejících a budoucích dějů, celek knihy je zahalen oparem vzpomínky, která volně přechází jak do ještě hlubších a naopak mělčích pater paměti, tak do současnosti. Sebetragičtější motiv viděný prizmatem překrývajících se retrospektiv ztrácí svou tragičnost (stejně jako nebezpečí kýčovitosti), zatímco rovina „banál-ního“ ztrácí banalitu a odkazuje spíše k melancholické tradcici idyly. Hruškadóttir přitom není jen zaumné cvičení ve složité kompozici a vypravěčské rafinovanosti. Zvoleným propojením dvou odlišných rovin, které je schopno zachovat napětí mezi nimi, Šrámková vytváří – a to je nesmírně důležité – ještě jiné spojení: dobrý a silný příběh a zároveň kultivovaný a čtivý text. Pavel Šidák