(...) Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit? Příběh osudové lásky, která zahrnuje mnohem víc než vztah muže a ženy, vypráví prvotina mladé autorky Jany Šrámkové. (...) Nedlouhý román s "islandským“ názvem si Ortenovu cenu zaslouží; porota laureátsví přiřkla knize hutné, neupovídané, ne však komprimované do přetíženosti, která je pro většinu publika neskousnutelná; přisoudila ji próze, kterou v nominaci oceňovala za "stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění (...) Vyprávění Šrámkové může připomínat věčně proměnlivou, pulsující šroubovici, v níž všechny body jsou provázány a na sebe velmi dobře slyší.

(...) Novela Hruškadóttir Jany Šrámkové je svým obsahem příznačně freshní – tématem je duševní zrání mladé dívky, konfrontované na prahu dospělosti se smrtí blízkého člověka. Sebezpyt dosahuje vrcholu: jediným kukátkem, otevřeným dovnitř textu, je myšlení a cit vypravěčky. Novela se však šťastně vymyká právě pojetím vyprávějícího já – místo suverenity, rychlokvašených soudů a pubertální filozofie předkládá autorka já hloubavé, pokorné, zvídavé. (...) Nebýt literárního talentu Jany Šrámkové, mohl být z Hruškadóttir jen další zapomenutelný pomníček jednoho vidění světa, zapouzdřený a zbanálněný nedostatkem skutečně nosného tématu i autorskou ješitností. Šrámková naštěstí ví, jak zacházet s jazykem, aby cestu k postavám otvíral, aniž by se musel předvádět v trendy hříčkách a cool výrazech, a rytmus vyprávění dokáže udržet v sympaticky tradičním větném spádu bez toho, aby nudila nebo uspávala.

Novela Hruškadóttir Jany Šrámkové je svým obsahem příznačně freshní – tématem je duševní zrání mladé dívky, konfrontované na prahu dospělosti se smrtí blízkého člověka. Sebezpyt dosahuje vrcholu: jediným kukátkem, otevřeným dovnitř textu, je myšlení a cit vypravěčky.

(...) Stavba tematicky úzce zaměřené knihy je jednoduchá, funkční, pevná a zároveň vzdušná. Umožňuje bez utrpení opakované čtení z různých pohledů (u debutů řídký jev). Můžete se zaměřit například na téma začišťování vlastních stop, hrdinčiny upozaděnosti, pomalosti, důkladnosti, smrtelné vážnosti - a z toho všeho narůstající jistoty při rozlišování. Na stud hledět na hmotu světa (mj. hřmotná postava otce) vlezlýma očima, natož se jí dotknout.

(...) Šrámková ale nechce čtenáře šokovat, city i emoce v Hruškadóttir navíc zůstávají skutečně pouze naznačeny. Největší autorčinou předností se ukazuje klidné, nicméně palčivé, kondenzované vyprávění, v němž s lehkostí přebíhá mezi jednotlivými časoprostory i dílčími vzpomínkami. Třebaže nijak nezakotvená na časové ose, připomíná novela - hutnou stylistickou zkratkou a nebývalým citem pro fikční zaznamenání mezilidských vztahů - detailně promyšlené rodinné mozaiky Magdalény Platzové nebo Anny Zonové, což může být u debutantky jedině předzvěst velkých nadějí.

Prvotina Jany Šrámkové se obrazně řečeno odráží jako úplněk na hladině zčeřeného jezera. Máme co dočinění s melancholií? naivitou? životním dramatem?

Knížka s tajuplným názvem Hruškadóttir, debut Jany Šrámkové, je zvláštní, nesnadno uchopitelné čtení.