Mezi nás prostřena noc...

(...) Dopis bylo povoleno psát jednou za delší časový úsek (dva měsíce až čtrnáct dní podle druhu trestu), je tedy logické, že pisatel se zde snaží nakumulovat co nejvíce informací. Vzhledem k tomu, o čem psát nemůže, mu přitom prakticky zbývá jen možnost zahrnovat adresáta otázkami a vlastními verbalizovanými přáními. Zahradníček mohl psát dopisy v minimální míře, nechtěl tedy pozornost tříštit mezi více lidí a výhradním adresátem je jeho žena Marie, " drahá a milovaná Mařenka". Specifikem Zahradníčkových listů je klidný tón, neustálá láskyplná péče o ženu a malé děti (na které se v závěrech dopisů též obrací) a též o domov a jeho okolí. Chvílemi se čtenáři zdá, že čte texty psané na svobodě, kdesi ve vesnickém ústraní v dobách hlubokého míru, a jen občasné a spíše marginální zmínky dávají tušit reálné kontury situace, v níž se pisatel nacházel.

Nejlepším prostředkem, jak připomenout světu, že i básník je člověkem, by mohlo být zveřejnění jeho soukromé korespondence. Čas od času si neškodí uvědomit, že velcí metafyzičtí duchové chodili k zubaři, nosili teplé papuče a pomáhali dětem s domácími úkoly.

(...) Oproti tomu Zahradníčkovy dopisy z vězení, neustále oklešťované nelítostnou cenzurou (oficiálně se smělo psát pouze o záležitostech rodinných), se od samého počátku stávají prostorem pro tvrdě vy-vzdorovanou realizaci básníkova vnitřního života, která mu pomáhala vyrovnat se s krutou realitou kriminálních zdí. Toto omezení však nijak neotupilo (nejen) poetickou jedinečnost Zahradníčkovy výpovědi. Spolu s jednotlivými básněmi, které ve vězení vznikly (obsaženy jsou ve sbírkách Dům Strach a Čtyři léta) nepůsobí na dnešního čtenáře pouze coby silný dokument doby, nýbrž jako její fatální a definitivní obžaloba.