Nesnesitelný Thomas Bernhard se ozval ze záhrobí: v jeho pozůstalosti byl nedávno nalezen rukopis Moje ceny, v němž se zamýšlí nad potupností udílení literárních cen. Ocenění však i přes zhnusení pokaždé převezme, protože, jak sám konstatuje: " jsem chtivý peněz, bezcharakterní, sám jsem svině". (...) I zde se čtenář dočká pravidelných dávek spisovatelova spílání; tentokrát nejen Rakousku, Vídni a Salcburku, nejen pozůstatkům nacismu, ale i Würzburgu, Řeznu a Brémám a jejich maloměšťáctví, pokrytectví, sprostotě a nestydatosti. Bernhard zachovává zvyk nečlenit text na odstavce a drží se svého nezaměnitelného litanického projevu; ten však není tak radikální a repetitivní jako v jiných prózách, neboť je částečně určován jednak relativní krátkostí jednotlivých textů, jednak potřebou sdělit příběh, sice devětkrát variovaný a poměrně jednoduchý, avšak přece jen příběh: spisovatel se dozví, že je laureátem literární ceny; již tím je zpravidla z různých důvodů pobouřen, avšak po uvážení, kolika šilinky či západoněmeckými markami je cena honorována, ji se sebezapřením přijme; zkrušen nevlídností a bezduchostí slavnostního aktu a jeho aktérů se vrací do nenáviděné domovské Vídně.

(...) Kniha od prvního řádku naléhá svou sebeironií, touhou vypořádat se s vlastním svědomím a vnitřně si obhájit přijetá ocenění, jimiž Bernhard pohrdal. Bylo by však přílišným zjednodušením brát Moje ceny jen jako formu psychologické očisty. K takovému vnímání je osobnost autora velkou měrou vyhraněná a rozporná. Jeho typické umanuté gesto, ve kterém se snoubí syrová obnaženost a ironická hra se čtenářem, zde slouží jako určující vyjadřovací prostředek (...) Autor často zmiňuje, že jeho jedinou pohnutkou k převzetí ocenění je finanční částka s ním spojená. Díky penězům se jako prvotřídní literární prostitut vydává do potupných ceremoniálních hal a podílí se na symbolické funkci předání ceny. Oceňuje se, protože se musí ocenit! Umělecké komise zde působí jako svědomí národa a každoročním udílením cen samy sebe přesvědčují o nepostradatelné úloze kultury.

Od smrti rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda (1931–1989) uplynulo 12. února dvacet let. Za tu dobu jeho dílo neupadlo v zapomnění, jak mnozí kritici prorokovali.

(...) Bernhardův text z pozůstalosti je zvláštní formou vzpomínek, nejde tudíž jen o jeho pohrdání oficialitami. Jako osobitý i lakonický komentátor tu občas vystupuje spisovatelova tetička, která autorův ironický, humorný text jaksi přirozeně uzemňuje. Ale ten možná byl napsán a za autorova života nepublikován i proto, že autor sám sobě nedokázal odpustit, proč vůbec zmíněné ceny přijal.

(...) Na druhou stranu je autor schopen i jisté sebereflexe. V Mých cenách se objevuje sice nenápadně - tak je to ostatně v jeho autobiografických textech zvykem - , ale má tu podstatné místo. Thomas Bernhard totiž nezakrývá, že svým souhlasem s převzetím cen vlastně sám vstupuje do klubu všech těch páprdů, kterými z duše opovrhuje. (...) I v tomhle ale Bernhard zůstal fatalistou. Život pro něj byl směšnou hříčkou přírody od samého začátku až do konce a pár směšných příhod s literárními cenami na tom nemohlo nic změnit.

(...) Moje ceny jsou tedy knihou, v níž lze popatřit na odpornost oficiálního literárního světa, který s literaturou nemá příliš společného - neboť sametem potažené židle v různých akademiích a porotách většinou ošoupávají zadnice průměrných literátů. Moje ceny jsou ale také knihou o Rakousku a v neposlední řadě o jejich autorovi. A nutno dodat, že vydání každého jeho díla v českém překladu patří k těm nemálo událostem, které zde pozvedávají bohužel nepříliš vzrušivý tok současné literatury.