(...) Cecilia nesnáší tři věci: malý uzavřený prostor, tlachání a stereotyp. Písmem se z nich vždy osvobodila. Když ji kluci ve škole jednou zamkli do kamrlíku, psala na zeď "Já chci ven" tak dlouho, až přišla záchrana. Ze čtyř zpackaných vztahů se také vypsala - nápisy vrytými do Bowieho desek nebo začerněním všech milostných slov v Joakimových oblíbených knihách. Písmem zničila všechny znaky a symboly lásek, které nic nevydržely. (...) Ve Znameních k lásce jde však autorovi o něco obtížnějšího. Zde skutečně usiluje o nemožné - o nenaivní vyslovení nevýslovné zkušenosti lásky. (...) V Kjaerstadově románu je prvním znamením k lásce intenzivní záblesk světla. Úkaz vzácný a sváteční. Svá znamení k lásce však má i každodennost. A ve všedních dnech asi nejvíc znamená způsob, jakým se dva lidé společně vyrovnávají se svou temnotou.