Pokojík

(...) Kniha Pokojík končí v tichu nemocničního pokoje, v pacientství, což je synonymum trpnosti, pasivity. Co lze vnímat jako ryze klinický příznak, nemusí však mít nutně pouze medicínskou etiologii. Útěk? Rezignace? Nic takového, jen vír, na jehož konci člověk jest nemocničně nahý, bezmocný a vykořeněný. Jde o věci natolik silné, že se patrně vzpíraly bezprostřednímu zápisu. Když je autorka zhruba po deseti letech zaznamenala, nebylo v nich místo pro zbytečná slova. Ne zapomenutá, ale opomíjená V případě Marie Stryjové, která zemřela již před více než třiceti lety, nejde o autorku zapomenutou, nýbrž zatím neprávem opomíjenou.

(...) Silně autobiografická novela Marie Stryjové Pokojík, která vyšla nedávno, déle než čtyřicet let potom, co byla napsaná, se odehrává během druhé poloviny padesátých let 20. století v Praze. Vypráví příběh studentky Leny, která se po ukončených studiích nemůže uplatnit ve svém oboru. (...) Marie Stryjová (1931-1977) je jednou z těch výrazných, a přece skoro zapomenutých osobností, na které jsou zpřetrhané dějiny české literatury bohaté. Pokojík psala v rozmezí let 1964-1967 v období, kdy žila víceméně spokojeným rodinným životem, tedy s odstupem zhruba deseti let od bolestných zážitků, které popisuje.