(...) Téměř fascinující je při čtení Douskové prózy lehkost, s níž se textem dá procházet, a zároveň námaha, jakou nutno vynaložit, aby se vnímání textu nezastavilo - dílo totiž po čtenáři nejenže téměř nic nepožaduje, ale taktéž mu skoro nic nepřináší. Tedy vyjma evokací normalizačních poměrů, kdy jakékoli slušnější džíny či manšetráky byly drahým pokladem a kdy Praha byla plná dřevěných lešení.