Zbytečnost

Do útlé sbírky Zbytečnost shromáždil Jan Pavel povídky, které navzájem spojuje tematika smrti.

Rozbředlej sníh mi čvachtal pod nohama, hladina potoka byla na první pohled vysoko, voda se hnala korytem rychle a divoce. Uhnul jsem z cesty do lesa. Po pár minutách jsem uviděl tři postavy, který se tísnily kolem ohně.

Jan Pavel (1973) do své osmé knížky Zbytečnost poskládal hrst krátkých, jakoby samostatných povídek. Vybrousil je do minimalistického sevřeného tvaru a k pohonu jejich děje použil hovorové dialogy. Próza komponovaná ze zdánlivě autonomních mikropříběhů, které se nenápadně splétají ve stejných hrdinech, zachycuje tytéž postavy v dětství i v dospělosti, pojednává o zapouzdřených komplexech z dětství jako příčinách nevyrovnanosti dospělých. (...) Pavel nás vrací do podivuhodného a pozapomenutého panenského světa dětství, nezformovaného symbolicky konstruovaným sociálním řádem. Do dětství, kde jsou úhelným kamenem poznání jednotlivosti, bezprostřední okolí a vlastní prožitky; do období, kdy se necháváme oslovovat světem, kterému plně nerozumíme. Tušíme ale, že věci mají smysl.