(...) Nejnověji Klíma čtenářům nabízí paměti. Dvousvazkové dílo Moje šílené století zahrnuje léta od narození v roce 1931 až po dnešek, je rozděleno do dvaceti šesti kapitol, do nichž zasadil autor své úvahy nad životem (např. O elitách, Umění v nesvobodě, Zneužité mládí apod.), včetně úryvků z vlastních deníků. Moje šílené století tak dává možnost nahlédnout zblízka do jeho života plného napětí i do jeho názorového světa. (...) Mnozí lidé si nedokážou vysvětlit, jak po nacistické zkušenosti bylo možné "naletět" svodu komunismu, který dovedl svůj útlak protřele zastřít krásnými a vznešenými frázemi. Klíma za své v podstatě chvilkové "zakopnutí" o klamavý ideologický kámen platil až neúměrně: byl mocí šikanován, policejně vyslýchán, zastrašován a umlčován. Fakta o těchto událostech jeho života čtenářem otřesou. Připadá nám dnes až neuvěřitelné, v jak krutě stupidním teroru jsme po celá léta žili.

(...) Klíma rozhodně nenapsal svou ani generační obhajobu, daleko více se zdá, že sebemrskačsky analyzuje vlastní myšlenkové selhání a je k sobě možná až příliš tvrdý. To je ovšem ojedinělý počin v době, kdy se řada píšících pamětníků skrze psaní snaží obhájit neobhajitelné a jejichž paměť připomíná děravý cedník. Navíc je patrné, že Klíma nebyl dogmatický komunista ani zpočátku 60. let, což nakonec platí i o jeho vnímání této doby. (...) Mnohem podnětnější je Klímův cit pro jazyk, který se odráží jak v psaní, tak čtení a analýze propagandistického jazyka obecně. Tento cit jej neopustil nikdy a funguje dobře při odhalování falše jazyka komunistů, jakož i později, když se spisovatel v době porevoluční za - obíral ve svých fejetonech (Kruh nepřátel českého jazyka) przněním mateřštiny novináři současnými. Snaha o jazykovou čistotu platí i pro oba svazky pamětí, kde by čtenář marně hledal výrazné autorské i redakční chyby - až na několik chybějících písmen. Autor oba díly prokládá citacemi z dobového tisku, svých deníků a tehdejších děl, což čtení dodává zvláštní kolážovité kouzlo.

(...) Ivan Klíma má o čem vyprávět: narodil se do pražské židovské rodiny pár let před válkou, s rodiči a mladším bratrem (spíše náhodou) přežil pobyt v koncentračním táboře v Terezíně, kam byl deportován v roce 1941. Po válce vystudoval vysokou školu nedlouho po nejbrutálnějších čistkách na univerzitách a vstoupil do Komunistické strany Československa ve chvíli, kdy byl jeho otec obžalován z "ohrožení jednotného hospodářského plánu", za který mu hrozil až tříletý trest. Budoucí úspěšný spisovatel chronologicky popisuje své první literární i pozdní sexuální zkušenosti, práci příležitostného recenzenta i redaktora časopisu Květy nebo nakladatelství Československý spisovatel. (...) První díl pamětí Moje šílené století, které končí před událostmi revolučního roku 1968, patří svým tématem k významným knihám, které u nás zásadním způsobem tematizují zkušenost komunismu a události dvacátého století.

(...) K sepsání vzpomínek spisovatele a dramatika Ivana Klímu (* 1931) vyprovokovala výzva mladého redaktora českého vysílání BBC, který ho jednou požádal, aby se pokusil posluchačům vysvětlit, jak se mohl v mládí stát komunistou. Výsledkem je obsáhlá kniha Moje šílené století, jejíž titul je ovšem zavádějící: vzpomínky končí sjezdem spisovatelů v roce 1967. Autor nechce psát "obvyklé paměti", protože má prý od dětství "mizernou paměť". Své vzpomínky proto doplňuje obecnějšími úvahami o souvisejících tématech, jako např. utopie, strana, zrada vzdělanců či propaganda. (...) Klíma je nejsilnější v těch částech, kde střízlivě a do detailů popisuje dobová prostředí a situace, jako brigádu v pohraničí, život spisovatelů na Dobříši nebo audienci u prezidenta Novotného. Doufejme, že autor s podobnou věcností zachytí také rok 1968 a normalizaci, kterou prožil jako jeden ze zakázaných spisovatelů.

(...) Knižní paměti mají celou řadu podob. Některé chtějí falšovat minulost, jiné zlepšovat vlastní obraz, mnozí je píší jako alibi či omluvu. Spisovatel Ivan Klíma (1931) sepsal a nedávno vydal první díl svých vzpomínek, které nazval Moje šílené století. Neplatí na ně žádná ze zmíněných škatulek - jde o velmi zdařilé memoáry, které by mohly být dobrým průvodcem po 20.století zejména pro mladší generace. (...) Klíma nás na konci prvního dílu opouští v dramatickém roce 1967, kdy se spisovatelé na svém sjezdu rozhodli ukázat, že komunismus je nahý. Pokračování je třeba očekávat s příjemným rozechvěním. Je to jako s detektivkami, kde vystupuje inspektor Columbo - hned na úvod víme, kdo je vrahem, ale s napětím vyčkáváme, jak jej policista odhalí.