(...) Publikace Petry Dvořákové (1977) je příběhem o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. Jde o autentickou výpověď mladé ženy, která si navíc prošla nepříjemnými zážitky s vážným onemocněním vlastního dítěte, ale i váháním a pochybením při hledání víry v Boha. Kdo by však čekal sebestředný pubertální deníček psychicky labilní dívky, ten se mýlí. Text stojí na pomezí beletrie a literatury faktu - jde o inteligentní a procítěné vyprávění, v němž autorka částečně navazuje na svou prvotinu, knihu rozhovorů nazvanou Proměněné sny. (...) Hledání vlastního já se tak schizofrenicky tříští do dvou životů: v tom jednom vystupuje přátelská a "bezproblémová" mladá žena, v tom druhém jde o introvertní, zranitelnou a citově vyprahlou bytost. Přičemž obě žijí a dýchají v jednom fyzickém těle.

(...) Jestliže v předchozí knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007 za ni dostala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika) zpovídá lidí různě poznamenané křesťanskou vírou anonymně a sama sebe skryje za jednu ze zpovídaných žen, tentokrát už do toho jde po hlavě. Píše o sobě, znovu přetiskuje inkriminovaný rozhovor se sebou samou - ten ostatně v její první knize patřil k těm nejtrýznivějším -, přičemž podrobně odkrývá vztahy ve svých dvou rodinách - té, v níž vyrostla, a té, kterou založila. Ani jedna není idylická (...) Ale právě tato bezprostřední naivita dodává knize o to větší autenticitu, aniž ji přitom degraduje na psychologickou poradnu ženských časopisů. Dvořáková se jako autorka snaží vystupovat vyrovnaně a z pozice nezaujatého pozorovatele, ale přesto (či právě pro usilovnost, s jakou tak činí) z toho stále čiší nejistota; dodejme, že sympatická.