(...) Hlavními hrdiny Zimní krypty jsou botanička Jean a inženýr, malíř a architekt Avery, kteří se seznamují během stavby přehrady na řece svatého Vavřince v Kanadě roku 1957 a později vytvoří ideální manželský pár. Kromě lásky sdílejí zájem o krajinu, komunitu a lidské osudy, které se radikálně mění ve jménu pokroku. Ke zbudovaným vodním nádržím, kvůli nimž se musejí stěhovat lidé i chrámy, jsou od počátku skeptičtí: vědí, že se tak zpřetrhá pouto mezi minulostí a přítomností. (...) Tendence prohlašovat se však naštěstí ztrácí v bohatosti jazyka: výsledek tak není kázání, nýbrž básnická vize, v níž jako metafora slouží už samotný titul, který autorka objasňuje na příkladu zmrzlé kanadské půdy, do níž nelze v zimě vykopat hrob.

(...) Román Zimní krypta však převrací hodnotovou nadvládu lidí moderních nad primitivy. Moderní svět se vyznačuje primitivní otupělostí, která je kombinací nevšímavosti a zapomnětlivosti. "Primitivní" svět lyriky má naopak moc nás zachránit před citovým vyhasnutím, před životem bez lásky - hlavně lásky k místům, v nichž je lidem souzeno žít. Anne Michaelsová je diverzantka románové formy: předstírá, že mluví stejnou řečí jako my moderní lidé. Ve skutečnosti se nás snaží naočkovat vnímavostí, jíž by ochromila naše rychlé a povrchní žití. (...) Lyričnost jejich románů má kořeny v touze zastavit čas. Jeví se ve snaze vdechnout každé skutečnosti symbolický rozměr a obecnou platnost. Románové postavy jako by vzešly z lyrické básně: neměnná jednota vnímání a zkušenosti jejich "já" převažuje nad nepředvídatelností osudových zvratů způsobených jednáním a vyprávěním.