(...) Pravda není vždy krásná, ale hlad po pravdě je krásný vždycky, říká spisovatelka Nadine Gordimer a mimoděk tak vystihuje celé své životní snažení. Základní téma jejího díla představuje vývoj sociální a rasové problematiky v Jižní Africe. Upozorňuje, že nové zákony ještě nemusí znamenat klid a rovnoprávnost, protože názorový přerod je dlouhodobý proces. Goldimer kritizuje neochotu bílých liberálů proměnu společnosti urychlit. (...) Gordimer píše neotřelým stylem, útržkovitá, místy až experimentální forma textu vnáší do jeho obsahu jakousi syrovost. Myšlenky vypravěče i postav komentuje v neustálých vsuvkách. Reaguje na názory a asociace. Vnáší do nich pochyby, bilancuje je. Takové zásahy do myslí postav obnažují jejich prožitky a zabraňují přetvářce. Novelu lze označit za realistickou v tom smyslu, že se zřejmě jedná o konkrétní místa i osoby, mající původ v Jižní Africe. Nikdy však nejsou skutečně jmenovány. Pomocí takových aluzí autorka postihuje současnou atmosféru postapartheidní společnosti, kterou však čtenář pouze tuší z postavy černošské hospodyně, Paulových domorodých spolupracovníků či adoptovaného děvčátka s cejchem viru HIV.