(...) V Effenbergerových básních se prohánějí skuteční lidé, bezvýznamní i významní, zneklidňující básnické obrazy se prolínají se zaslechnutými rozhovory, běžné předměty s básnickými objekty, vedle mraků nás zneklidňují i prosté mouchy, květy ironie a sarkasmu "léčí" zraněný romantismus, kritický pohled se umocňuje nezvyklým druhem humoru. Téměř jako každý inspirovaný básník, tak i Vratislav Effenberger rozvinul svou poezii do celého vějíře výrazových postupů. Vedle volně proudících dlouhých básní se objevují drobné texty, jakési malé příběhy, jindy jsou celé skladby rozdělené do výrazově i pocitově rozdílných útvarů, někdy jako by šlo jen o poznámky k tajemnému románu, někdy zase pouze o nadechnutí, často o dalekou plavbu po troskách světa, jehož někdejší půvaby se prostě vytratily, ale kde je stále ještě možné "vrátit svobodě její skutečná úskalí".