Nenápadné paměti nenápadného muže. Tak se dá označit kniha překladatele, literárního teoretika a filozofa Jiřího Pechara ŽIVOT NA HRANĚ. Ale nenápadnost je v jeho případě specifickou hodnotou. Podílel se na překladech textů zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, na titánském románovém cyklu Hledání ztraceného času Marcela Prousta, na překladech filozofů Martina Heideggera či Jeana-Françoise Lyotarda. První svoji knihu publikoval v roce 1968 (studii Francouzský "nový román"), další oficiálně až o osmnáct let později - tenkou brožurku Otázky literárního překladu. (...) Přítel literárního historika Václava Černého, s nímž sedával v pražské kavárně Slavia. Respektovaný kolega pro řadu literátů či filozofů, ať se pohybovali na oficiální nebo neoficiální scéně. Proto se memoáry Jiřího Pechara (1929) jmenují Život na hraně. Jejich autor se neustále nacházel "na hraně" mezi povolením a zákazem, mezi prací pro nakladatelství a samizdatovými i disidentskými aktivitami.

(...) Být sám sebou" je i nepsaným mottem jeho právě vydaných vzpomínek Život na hraně. Jiří Pechar je nenápadná velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci jako vzdělanost, profesionalitu, kompetenci. Je opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít. (...) Skutečně doma je nakonec v literární teorii a filozofii, s mnohem větším rozmachem se pouští do pasáží, kde objasňuje své filozofické postuláty, svůj vztah k marxismu, ke křesťanství a náboženství vůbec nebo k psychoanalýze, ke které měl blízko od 60. let a kterou by se možná zabýval profesně hned po literatuře. (...) Pecharovy vzpomínky mají hodnotu jako portrét intelektuála, pro nějž "být sám sebou" je stálým úkolem a závazkem. Přičemž nic mu není vzdálenější než sebestřednost, která se k tomu tak nebezpečně hodí.