Osm let po úspěšném románu Spas vydává Ivan Matoušek novou knihu. Intelektuálně náročnou, nikoli však zaumnou.

Ivan Matoušek, jejž uvedly ve známost především dva jeho „tlusté“ romány (Ego Torst, 1997 a Spas Triáda, 2001), se přihlásil s další prózou s názvem Oslava.

(...) Oslava má na první pohled jisté experimentální rysy, sotva však jde o odtažitě laboratorní útvar. Próza je naplněna hlubokou lidskostí, citem pro detailní nazírání lidských vztahů a vůbec chodníčků, po nichž se lidská mysl a lidské chování ubírají. Matoušek znovu uplatňuje svůj bravurní postřeh, schopnost existenciálního vhledu a také příznačnou, v současné české próze výjimečnou vlohu drobnohledně, s proustovsky pozornou něhou evokovat věčnou " lidskou komedii". Byť rozsahem útlejší, i Oslava nakonec vykazuje tah k šíři a monumentálnímu záběru: je plná postav, jmen, drobných scén, dějů, reminiscencí, životních detailů. Autor bohatě evokuje celý rodinný kosmos, pohybuje se volně v čase, střídá úhly pohledu, přirozeně a s chutí ohledává nejzapadlejší kouty existenciálních prostorů svých hrdinů.

Titul nové knihy Ivana Matouška Oslava evokuje cokoli jiného než poslední měsíce, týdny a dny čtyřiaosmdesátiletého starce, jehož existence se kvůli zhoubné nemoci nezadržitelně blíží ke konci. Průběh této cesty spisovatel nahlíží a zkoumá z trojí perspektivy: prostřednictvím stručných deníkových záznamů hlavního hrdiny, zápisků a vzpomínek na toto období z pera jeho syna Martina a podivuhodným komentářem spleteným z různých hlasů, který čtenáři nabízí tak velké a plodné pole úvah o životě, až se z toho hlava zatočí jako na hektické oslavě. (...) V Matouškově interpretaci život zkrátka nemůže být nikdy nudný, pokud je citlivě nazírán a přijímán se vším, co k němu patří. Tedy i s prázdnotou, jež v důvěrně známém rodinném prostředí odchodem jednoho člena nekompromisně vzniká a současně je zaplňovaná věčně živými vzpomínkami.