Zatímco slepota by byla pro každého tragédií, poškozený sluch posloužil Davidu Lodgeovi jako námět na komedii o tom, jak spolu mluvíme a co přitom nevnímáme. (...) Ti první ocení, jak přístupně kniha upozorňuje na to, že jsme si navykli žít v "permanentním diskurzu" a lebedíme si v něm jako ryba ve vodě, přestože smysl sdělování jsme dávno vylili z vaničky. Druhé zase zaujme, kam nyní spěje sexuální zápletka, jež byla pro tvůrce na cestě od neukojeného katolíka k pochybovačnému agnostikovi hybnou silou jeho humoru. Hrdina jako by už v zástupu Lodgeových vilných vědátorů nemínil napodobovat kolegu-sukničkáře: spíš nechce, než nemůže odolávat vyděračské americké stážistce, která mu podstrčila doktorandskou práci k dodělání a je odhodlána coby přílohu dodat vlastní vnady.

(...) Protagonistou je totiž zoufale nedoslýchající profesor lingvistiky v předčasném důchodu Bates. Nerozumí otázkám studentů, neorientuje se v konverzaci na hlučných večírcích a problémem se stává i telefon. Ocitá se v bolestné izolaci, ztvárněné převážně komicky. V Lodgeových odbočkách o slavných hluchých umělcích (Goya, Beethoven) či o lékařských příčinách hluchoty se najde řada brilantních šlehů: třeba poukaz na neexistenci vulgarismu "vyser si ucho" či postřeh, že věštci jsou občas slepí, ale nikdy hluší. Lodge uchopuje hluchotu v záběru přímo encyklopedickém a nezaškodí dodat, že v doslovu přiznává inspiraci vlastní zkušeností. Rozpoznatelné tu jsou i některé detaily, jako obdiv k dílu básníka Philipa Larkina, kterou s autorem sdílí také jeho hrdina Bates.