Ian McEwan je českým čtenářům dobře znám, není tedy třeba obšírně hovořit o jeho bohaté tvorbě. Přesto si však Černí psi zaslouží zvláštní pozornost, neboť mají v rámci jeho díla klíčové postavení.

Jen málo současných spisovatelů dokáže psát tak, jako Brit Ian McEwan. Skvělou ukázkou je román ČERNÍ PSI o poválečné a (post)komunistické Evropě. Ian McEwan (1948), dnes už skoro literární klasik, je mistrem zlověstných okamžiků a úzkostných nálad. Píše koncentrovaně, s citem pro podprahové napětí a psychologii mas i jedinců. Jeho výsostným tématem je otázka viny a zla, které dřímá v každém člověku a občas se náhle vynoří. Třeba jako v románu Černí psi. Kniha z roku 1992 vyšla v češtině poprvé před třinácti lety a poněkud zapadla. Druhé vydání má nový překlad a výborný doslov Ladislava Nagyho. Načasování nemohlo být lepší. Právě v době, kdy si svět připomíná pád železné opony, je tu příběh, který varuje před falešným optimismem.

(...) McEwan odvíjí zápletku v několika rovinách. Skáče z přítomnosti do různých fází minulosti, a tak postupně vytváří celistvý obraz o zlomových momentech v soužití dvou lidí. Kniha nemá příliš rychlý spád, naopak se stále vrací v reminiscencích zpět a začíná znovu od začátku. Jednotlivé události se prolínají s reflexemi postav, jež do určité míry zúčtovávají se svým bytím. Spisovatel se nepokouší rozhodnout, kdo stojí na správném břehu. Nestraní náboženskému vytržení, ani diktátu rozumu. Nesoudí ideály, ale snaží se varovat před fanatismem. Projevuje se jako brilantní vypravěč, který dokáže vystihnout podstatu lidských bytostí i krajiny kolem. Román nemá téměř žádná slabá místa.