Stodola vesnického domu, v popředí zavěšená seschlá kočka a v rohu na lavičce rozostřený bosý stařík. Tak málo a přitom tak mnoho nám o nedávno vydaném výboru povídek sedmihradského Maďara Ádáma Bodora Návrat k sově poví přebal českého vydání.

(...) Bodorovy úsporné sondy se odehrávají opět v atmosféře jakéhosi bezčasí, jejich hrdinové jsou obvykle různí řemeslníci z venkova či blíže neurčení jedinci žijící v izolaci. Ať už autor popisuje uhlíře, horníky, lesníky či prodavače dřeváků, nemůžeme zde čekat žádné realistické obrázky z podhorského venkova. I v těchto krátkých prózách lze vycítit prvky jeho stylu, který bývá často přirovnáván k " magickému realismu". (...) Stejně jako ve svých delších prózách zde Bodor kombinuje neutrální, věcný popis s groteskou, přechází od konkrétního k abstraktnímu a vysoce básnické popisy krajiny prolíná se suchým stylem a kafkovsky absurdními scénami, v nichž se hrdinové stávají obětí jakéhosi nepochopitelného, skrytého systému, proti kterému nic nezmohou.

(...) Krátké, v průměru asi čtyřstránkové povídky obsahují nehybné, hrubě vyseknuté obrazy z černobílých záběrů většinou vesnické či maloměstské skutečnosti. Postavy se ocitají v cizí krajině a na úsečné otázky cizích lidí odpovídají s co nejmenší vynaloženou energií. Kolem nich (a mezi tupými, lhostejnými slovy) zatím hovoří detaily a neznatelné proměny prázdných prostor; nemluví však zvučně ani vesele. (...) Celá Bodorova kniha kombinuje nejasnost smyslového vnímání s šalbou vnitřních obrazů a lokálních mytologií. Vzniklý dojem míjení je zároveň nový i důvěrně známý.