Čas od času nějaký filozof rozvíjí úvahy o tom, že stejně každý z jeho oboru pouze hledá aspoň trochu racionální vysvětlení pro věci, které jsou ovšem u každého myslitele dány už předem a převážně mimoracionálně, nebo vědec pronese bonmot o tom, že nejprve přednese teorie, na kterých se zakládají jeho fakta.

(...) Autor připomíná různé oblasti, v nichž se dnes zkoumá metaforičnost našeho přístupu ke světu: celá sociologie se "opírá o určité metafory společnosti či sociálních vztahů, a z nich se pak odvíjí logika celé teorie", společnost se tedy jeví jako organismus, mechanismus, jazyk, či hra (a vždy se pak jedná o trochu či zcela jinou společnost); bez metafor se podle něj neobejde ani tak abstraktní disciplína, jakou je matematika, takže třeba pojem množiny se opírá o metaforu nádoby. (...) Podle mne je však kontext, v rámci kterého Drulák knihy interpretuje, plně legitimní a autor může díky němu o daných uměleckých dílech říci i mnoho nového a objevného. Drulák se v knize navíc zabývá také staršími spory historiků, ať už šlo ve Francii o Francouzskou revoluci, v Německu o nacismus či u nás o "smysl českých dějin". Autor si také klade obecné otázky o vztahu umění a filozofie, a přináší v tomto směru i bystré konkrétní postřehy.