Nejedná se o žádnou horkou novinku od slibného debutanta, Cucui se narodil roku 1934 a první román vydal v polovině 60. let. V Japonsku se proslavil především svými příběhy z pole science-fiction, ovšem nevyhnulo se mu ani jedno z nejprestižnějších japonských literárních ocenění, Tanizakiho cena.

(...) Zprvu jasný životní příběh najednou mizí a zůstává jen změť útržků vyprávění o jednotlivých postavách, jejichž existence na věčnosti nemá začátku, konce či katarze. Cucui navíc relativizuje i rovinu snu a reality. Živí se tak ve spánku nenadále ocitají na druhém břehu a potkávají dávno mrtvé nebo zahloubáni projdou jedněmi z mnoha temných dveří, kterých si předtím nikdy nevšimli, a jsou na onom světě. To vše bez jakéhokoli náznaku mravního ponaučení: v Cucuiho pekle se prostě nakonec sejdou všichni, i ti, o kterých by jeden řekl, že musí přijít do nebe. Bezútěšnost je dokonána, před osudem není úniku.

(...) Peklo je prózou mnoha významů a výkladů. Podle nátury čtenáře může být čtena jako černohumorná groteska v duchu Tarantinových filmů, jako sociálněkritická satira o tom, že všechny vrstvy japonské společnosti jsou stejně hříšné, i jako hrozivé podobenství, že obávané peklo možná není o nic strašnější než náš každodenní život. (...) Román či spíše novela Peklo může být šťastnou volbou: čtivě, přímočaře napsaná, její motivy jsou srozumitelné i evropskému čtenáři a ztvárněné oblíbeným černohumorným stylem; Cucuiův cynismus má však své meze. Nemá smysl spekulovat o tom, zda je to vhodný úvod do autorova díla, když je samozřejmě neznám a také informace o spisovatelově kariéře jsem čerpal z překladatelčina doslovu. Pokud jsou však Cucuiovy další knihy Peklu podobné, pak by Odeon s jejich vydáním neměl příliš váhat.