(...) Napříč s svéhlavě rýmovanými verši se to hemží podivnými figurkami a snově přibarvenou zvířenou. Čtenář listuje jakýmsi v velmi osobitým bestiářem: ženomuž, vroupouch prppnHd či lubřík, sopranistka vedle "kosa proti smutku", obryně po boku "smíška Lálího" nebo "nezlomný pan Huspenina" a "hnědý děda Mahagon" - ti všichni jsou postupně vrženi do víru zdánlivě banálních situací, ovšem záhy proměněných autorským géniem v cosi tajemného, podivného, zneklidňujícího. V cosi kouzelně nesmyslného. Niklova poezie, a vůbec veškeré jeho bohaté a různorodé dílo, je sympatickou obranou všeho bláznivého, snílkovského, zdánlivě infantilního - prostě všeho běžícího mimo kulturu, potažmo racionální civilizaci.