Příběhem dejvických dvojčat se Tomáš Zmeškal v románu Životopis černobílého jehněte vrací do let, která nebyla nijak báječná. Byla skutečně pod psa. (...) Poslední strany jsou vyvrcholením v jiném smyslu: jako by čtenář najednou vše dříve řečené docenil. Začíná sám "vzpomínat" na všechny ty malicherné, bezvýznamné, ale skutečné výjevy, na všechno, co s postavami prožil - o tom, co si krátce před tím, než se rozhodne Československo opustit, zrovna vybavuje Václav, neví skoro nic. Místo něj se ohlíží pohnutý čtenář, před kterým se teprve teď skutečně otevírá celý prostor vyprávění, cesta, kterou urazili společně. Životopis černobílého jehněte nejspíš nemá žádné poselství, ale účinkuje katarzně. Není snadné říci proč. Právě tím je možná tak mimořádný.

(...) Vypravěč děj rozvíjí velmi trpělivě - v dlouhých, hutných odstavcích. Nejednou čtenáře zavede do hlubin vzpomínky, která proběhne postavě hlavou, a po chvíli se vrátí zpět. Působí jako vážka přelétávající lehce a rychle časovými horizonty vyprávění. Netrpí potřebou nutit čtenáře k emocím. Vyprávění zcela postrádá expresivitu; je-li tu nějaká, pak díky síle samotných vyobrazených situací. Životopis černobílého jehněte je mimořádně působivá kniha s výrazným a neomletým tématem. Dle mého názoru svým sdělením, uceleností děje a mimořádně působivým závěrem dosahuje minimálně stejné úrovně jako Milostný dopis klínovým písmem.