Jako každý člověk

Philip Roth stále píše jako o závod. Jeho kniha nazvaná Jako každý člověk se opět zabývá nevyhratelným zápasem se stářím a smrtí a klidně by mohla být autorovým kšaftem. (...) Avšak Roth ani jeho hlavní hrdina nepatří k moudrým starcům, kteří by plni odevzdání a smíření čekali na smrt. Je to stále stejný buřič, který se smířit zkrátka nechce, a jeho nazlobená radikalita se nezměnila ani na stará kolena. Změnilo se tělo, které neslouží, a pozice osamění, jež je se stářím mnohdy nerozlučně spjata. Ani sexuální touha Rothova hrdinu neopouští, možná je naopak silnější, ale o to bolestnější. Smrt je v tomhle románu zastoupena nejen v osudu hlavního hrdiny (román začíná jeho pohřbem a končí jeho úmrtím), ale je doslova všude kolem. (...) Philip Roth možná ještě napíše další romány, ale svůj náhrobní kámen v podobě knihy už napsal a podařilo se mu tím nejen se přihlásit k psaní předešlému, ale zároveň přece jen získat jakýsi nadhled a připravit se, pokud to jen trochu jde, na " něco srdcervoucího, nemyslitelného, nemožného. Neuvěřitelného." Totiž na jinakost vlastní osoby, která tak nespravedlivě vede do nicoty.