Desítka povídek, z nichž se skládá soubor Láska ve smutné době, by mohla snadno posloužit jako předváděcí vzorkovník Kureishiho navracejících se motivů a témat. Nalezneme v ní příběhy utvrzující autorovu pověst postkoloniálního vypravěče, který s vždypřítomným ironizujícím nadhledem popisuje obtížnost udržení si vlastní identity v svíravě " laskavém" prostředí multikulturní Británie, a vrací se i téma rozpadu partnerského vztahu, nejrůznějších variant vyhasínání. (...) Nejzdařilejšími texty sbírky se zdají být povídky, ve kterých drobný rozsah vede autora k zhutnění vyprávění, k redukci až na momentky téměř anekdotického charakteru (My přece nejsme židi, Můj syn fanatik, Příběh o lejně); právě v nich se vypravěčská síla depresivního komika amorální postmoderny vyjevuje nejprůrazněji.

(...) Láska ve smutné době je soubor deseti volně propojených povídek, ve kterých Kureishi navazuje na svá obvyklá témata - vyhrocený nacionalismus, problémy emigrantů, manželské nevěry a obecně komplikované mezilidské vztahy redukované na nepřátelské soužití ze zvyku. Kureishi povídky nepropojuje nijak dogmaticky a jednoznačně na první pohled; příběhy na sebe navazují spíše volně, depresívní atmosférou s kapkou nesentimentální naděje na konci leckterého vyprávění. Spisovatel nepotřebuje stejné postavy ani opakující se dějové zápletky. Společné všem povídkám je spíše různorodé pojetí lásky; ta v autorově podání dávno není žádnou idylkou, poetickým románkem. Kureishi sleduje proměny citů v postmoderní době, vnímá je tam, kde by je jiný už nehledal. Postavy utíkají k drogám, alkoholu, náboženství, rodinná pouta nefungují, jak by měla. Děti emigrantů žijí v zemi, kde se necítí doma, ale nemají se kam vrátit, uvízly v meziprostoru.