(...) Hranice mezi prózou a poezií je u něho rozvolněná (...) v Benátských impresích, v záznamech, které autor pořídil díky několikaměsíčnímu pobytu ve městě nad kanály. V Benátkách byl pozorovatelem jednotlivostí, vesměs takových, k nimž se neproderete skrze houštinu turistů a "zážitků" produkovaných sezónním ruchem. Merzovy imprese nespočívají toliko v prostém zachycení viditelného, ostatně již slovo imprese v sobě obsahuje rovinu skutečnosti, která se chvěje mezi tím, co "prokazatelně" můžeme spatřit. Kromě toho, že Klaus Merz usiluje o vyjádření oné chvějivé roviny existence, probleskují jeho impresemi odkazy na historii města, na dějiny umění, na moderní dějiny.

Kouzlo místa vnímal Klaus Merz "několik měsíců", jak se dočteme na obálce jeho básnické sbírky. Bylo to uhranutí, překvapení, nadšení? Protože autor je spíše jazykový a výrazový minimalista, je třeba se připravit na to, že pokud v jeho verších jsou vetkány silné zážitky, a snad i okouzlení, je třeba je pozorně dohledávat a skládat, jak znovu napovídá obálka knihy, jako mozaiku z četných pestrých kamínků.(...) Barvy, kterými básník kreslí své obrazy, samozřejmě čerpají ze škály modré, ale též namáčí do Veronesovy zeleně s konturou zlatavého lesku. Klaus Merz citlivě mísí polohy vznešené i obyčejné, svým typicky sevřeným projevem popisuje navštívené místo v mikropříbězích - lákavě snivých, vnímavých pro detail. V impresích, které jsou spolehlivou pozvánkou tam, kde loďky znovu vyplouvají.