(...) Zkrátka - existuje tu přirozené spojení jazyka se zemí. Právě takovými příběhy se v osmnácti textech zaobírá esejista, básník a prozaik Josef Kroutvor ve "studii ,kráčející postavy' v krajině". K úvahám si proto vybírá díla regionálních spisovatelů- poutníků: nemůže opomenout Máchu a Váchala, od kterých tradici "literárního putování" odvozuje, a protože sám pobývá v Kramolíně poblíž Třeboně, vybírá si dále většinou autory z jižních Čech a rakouského pomezí(...) Kroutvor ale sám putuje s knihami uvedených autorů v ruce, zkoumá jejich romantický vztah ke krajině, a tím ho znovu přivolává na svět. Odděluje přitom turistiku od poutnictví ("...chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou."), duchovní poutě od masových výprav do Santiaga de Compostela.

(...) Turista a poutník Josef Kroutvor shromáždil do své knihy na dvacet esejů, které vznikaly v rozmezí zhruba pětadvaceti let, nejstarší je zřejmě esej Mácha a počátky turistiky (1984). (...) Kroutvorovy krajiny jsou spojeny s působením osobností, které stály osaměle v tehdejší lidské společnosti, ale zato v centru krajiny, kterou si oblíbily. Jsou to opět krajiny „okraje“, často hraniční nebo takové, ke kterým se musí člověk dopracovat přes jejich zpočátku drsné vrstvy: především je to Šumava, Novohradské hory a Vitorazsko a pak Vysočina, vnitrozemský kraj, ale s hraničním charakterem. (...) Kroutvorovo psaní je samo o sobě takovou jemnou, subtilní kresbou vedenou na grafických destičkách. Je to psaní poučeného romantika, intelektuála, který si oprávněně myslí, že to nejkrásnější je stejně zapadáno sněhem času. Proto se tak rád pouští do krajiny, třeba jako ti tři zbožní poutníci právě před sto lety. Četba jeho esejů k tomu přímo vybízí.