(...) První kniha Vězeň č. 1260 tak z ponuré cely popisuje poslední okamžiky na svobodě, kdy se estébácká smyčka nemilosrdně stahuje. Šavrda je zatčen a nejprve obviněn z nepovolené výdělečné činnosti. Jako vystudovaný právník v invalidním důchodu (kromě práv vystudoval i češtinu a literaturu na FF UK) zastupoval v běžných soudních přích různé občany. Záhy se obvinění ukáže nesmyslné, ale to už mají estébáci po domovní prohlídce v rukou důkazy o jeho "protistátní" činnosti. Psací stroje, kopíráky, archy papíru a především samizdatové tituly. Rozjíždí se vyšetřování s ročním pobytem ve vazbě, korunované soudem a rozsudkem dvou a půl roku odnětí svobody. (...) Obě publikace oscilují na pomezí románu, literatury faktu a autentického dokumentu. Románovou linii tu představuje osud hlavní postavy v pochmurné atmosféře páchnoucích zakouřených cel, přelidněných lágrových baráků, všudypřítomné nemoci, strádání, smrti. Na tuto lineární časovou osu Šavrda navléká desítky portrétů a osobních příběhů spoluvězňů, na které při cestě souostrovím naráží.