Vnitřní strana větru

(...) Text svým tvarem připomíná přesýpací hodiny a jeho mužská a ženská polovina vytvoří celek, až když splynou v úzkém hrdle uprostřed: podobně jako se pod úžinou Hellespont, přes niž mytický Leandros plave každou noc za svou milou Héró, dotýká Evropa s Asií. Podvojný příběh Hery, bělehradské studentky chemie z počátku 20. století, a stavitele a mnicha Leandra, žijícího na přelomu 17. a 18.století, nás zavádí do byzantsko-osmansko-pravoslavně-jihoslovanského kulturního prostoru na švu Východu a Západu, kde se o sebe po staletí třou duchovní a civilizační tektonické desky a kde je hranice mezi životem a smrtí tenčí než jinde. Neostře vymezené jsou v Pavićově díle i světy skutečnosti a snu a jeho jazyk se spíš než mluvnicí bdělé řeči řídí gramatickými pravidly snění. K pavićovskému magickému realismu patří i nelineární způsob vyprávění, který postihuje těkavost lidských představ a myšlenek lépe, než to dokáže chronologické členění vět.

(...) Tragická láska krásné Héró a Leandra, kterou vypověděl Ovidius v Dopisech lásky, posloužil Pavićovi jako podnět k výpovědi o bolestném životě současníků. (...) Pavić nevypráví příběhy, v nichž chce všechno vyslovit, vysvětlit. Mluví v obrazech a náznacích, nutí čtenáře k přemýšlení a domýšlení. Jako by se v jeho stylu stékaly potůčky a řeky situací, myšlenek a zážitků, které se postupně spojí v celek výpovědi o mnohotvárnosti života. Nenutí popisované scény, jak mají skončit. Je to ozvěna poznání, že často nezáleží jen na nás samotných, zda se vše podaří. Snad právě proto vypovídá tak působivě o nebezpečnosti života, který ve snech nabízí mnoho nadějí, ale vyústění může být tragické. Nakonec jaký je rozdíl v osudech zdánlivě vzdálených, jimž byla určena smrt podobně, jako našim současníkům?