Femme fatale

Na ploše necelých dvou set stran Jiří Kratochvil čtenářům předkládá vlastně dva volně propojené a zhruba stejně dlouhé příběhy – Noční slunce a Buben.

(...) Kdo zná knížky Jiří Kratochvila (*1940), brněnského prozaika až nezaměnitelného stylu a bohaté produkce zhruba jednoho titulu ročně, bude jeho novou prózou Femme fatale překvapen, nejspíš hned dvakrát. Nejdříve tím, že nenachází svého Kratochvila, a pak tím, že ho nachází ještě více, než si kdy dokázal představit. Začte se totiž do první poloviny románu Femme fatale a sleduje vyprávění o tajuplné, suverénní, trochu protivné, velmi zlobivé, a tím zároveň rajcovní holce Katce - každý nějakou podobnou jistě známe -, autorce úspěšné knižní prvotiny. (...) Druhý díl přitom jistě nekopíruje známý literární mustr dvojího pohledu na totéž. Je to dvojí pohled na různé světy, sledují se dvě Katky. Jedna je táž jako v první části, avšak nahlížena z jiného úhlu, druhá úplně jiná - dohromady jsou tedy vlastně tři. Všechny se nakonec sejdou, když příběh dospěje k očistnému - nejen pro hrdinku - sdělení, že Katka už se s onou bubenicí, tedy sama se sebou, nikdy více nesetká. Jde snad skutečně o sny jako o metaforu tvůrčí svobody? Ano, zdá se, že autor si hlídá, ba manifestuje výsostné právo na nejztřeštěnější nápady jako podmínku tvůrčí činnosti.

(...) Nový román - novela Femme fatale se tematicky zaměřuje na pozoruhodné období několika let po sametové revoluci. Nadějeplná a zároveň vysoce problematická etapa současných českých dějin s sebou v Kratochvilově románu nese všechny své rysy bez příkras a "růžových brýlí". Tomu přispívá i pro Kratochvila typický autorský odstup, jímž neúprosně ironicky glosuje chování postav a peripetie děje. (...) Na druhé straně se Kratochvil v novince výrazněji přiklání k tradici postmoderně neomezeného vršení příběhu, jehož nevyzpytatelnost a neustálá proměnlivost drží čtenáře v napětí. Podobně jako v tvorbě Michala Ajvaze či Daniely Hodrové je příběh vyvázán z běžného vnímání reality a podléhá čistě libovůli autorské imaginace. (...) Pod rouškou vstřícného jazykového výrazu, komických anekdotických výjevů předkládá čtenáři inteligentní prózu, protkanou množstvím přiznaných či skrytých odkazů na významná umělecká díla jež zachovává odkaz skomírající postmoderní estetiky.