Jean Santeuil

(...) Michal Novotný v doslovu k Jeanu Santeuilovi tuto knihu nazývá knihou, která knihou být neměla. Rukopis torzovitého románu totiž našel údajně až André Maurois v Proustově pozůstalosti a román byl vydán poprvé roku 1952, tedy 30 let po autorově smrti. Tehdy se však paradoxně vlna zájmu o Proustovo dílo stupňovala a z podivínského experimentátora se stal světově ceněný klasik moderní prózy. Knihu Proust psal s přestávkami mezi lety 1895 až 1904 a nikdy ji nedokončil ani neuvažoval o jejím vydání. (...) Na poměrně raném textu je možné vysledovat, do jakých kulturních souvislostí se samotný autor vměstnává, proti čemu se vyhrazuje a jaká cesta od něj vede k Hledání ztraceného času. Jean Santeuil jako mladý intelektuál z buržoazní rodiny s literárními ambicemi se zde utkává s vlivem romantismu a dekadentní literatury, jejichž ozvuky však můžeme sledovat v celém Proustově díle. Zároveň zde svůj výraz dostává i soupeření vzestupující buržoazní třídy s upadající francouzskou aristokracií. Také z těchto nárazů kulturních a sociálních se rodí postava modernisty Santeuila.