(...) Román Slepota, jehož překlad vydává nakladatelství Albatros, zachycuje chování společnosti v situaci mimo obvyklý standard. Jak by lidé jednali, kdyby postupně ztráceli zrak? Saramagova apokalyptická vize vznikla před patnácti lety a o tři roky později se stala údajně důvodem, aby autor získal Nobelovu cenu za literaturu. (...) Právě moralizující alegorie román odlišuje od béčkových thrillerů. Společnost, kterou autor nechává oslepnout, byla slepá dávno. Paradoxně až ztráta zraku hrdinům takzvaně otevřela oči, aby dokázali skutečně vnímat okolní svět. Bílá mlha není trestem, ale logickým vyústěním konzumu, honu za penězi a jiných civilizačních neduhů.

(...) Kniha je brilantně načrtnutou apokalyptickou vizí společnosti ochromené epidemií slepoty, za níž se ukrývají drobnokresby mocenských mechanismů i lidského chování v mezních situacích. Co je příčinou, spouštěcím momentem nebo podstatou epidemie, zůstává čtenáři utajeno. (...) Koho ukryté významy a možné výklady příliš nezajímají, bude knihu hltat jako nesmírně čtivý katastrofický román s relativně šťastným koncem. Saramago nechává příběh neustále gradovat, vtahuje čtenáře do děje, který vypráví v rychlém tempu bez zbytečných odboček nebo nadbytečné interpunkce. Přímá řeč je bez uvozovek, členění do odstavců téměř nulové, text maximálně zhuštěný. Komu ponor mezi řádky nečiní problémy, bude Slepotou nadšen stejně, bude ji však číst především jako znepokojivou zprávu o současném světě.

Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého.

Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.