(...) Ve spojení se čtyřmi fotografickými soubory význačných kronikářů té doby se však příběh jedné české hudební skupiny neobyčejně oživuje, je v něm cítit pohyb, dostává nové rozměry, vystupuje ze stránek. A bude možná pro ty, kteří by se po Jirousově esejistice z mnoha důvodů nikdy nepídili, nečekaně příjemným vstupem do kultury, již sice konec roku 1989 osvobodil z obklíčení trestními paragrafy, ale která ze své podstaty bude vždy na okraji. Právě definování tohoto okraje (rozuměj: čeho je to okraj) by mělo být jednou z podstatných otázek našeho života v této chvíli a v tomto prostoru.

(...) Rozhodně není přehnané položit rovnici mezi Plastiky a nehudebníka Jirouse. Právě díky němu se totiž z kapely, která měla své hudební kvality, ideově však byla neukotvena a chtěla "jen hrát svou hudbu", stal fenomén, tak důležitý v kontextu tehdejší doby, příklad hodný následování. (...) Jirous ve všech svých "plastikovských" textech, nejen ve Zprávě, ale také v Pravdivém příběhu Plastic People či komentáři k albu Půlnoční myš, vždy kladl především důraz na morální stránku tvorby, spíše než na estetickou. Dokázal o těchto otázkách nejen přemýšlet, ale také výtečně psát. Což nebývá samozřejmostí.